Sobotní obyčejné zářijové odpoledne na jednom z amsterodamských předměstí, v obchodní ulici, kde to šumí ruchem nakupujících lidí.

Celou obchodní ulicí se line hudba, ampliony nejsou vidět, ale nenechají tě ani vteřinku ‘z dohledu’. Častují tě jakousi nedefinovatelnou směsicí zvuků, jeden takzvaný hit následuje druhý a nejjednodušší způsob jak tomu uniknout je vlastní iPod.

Ale v tom přijde překvapení: odněkud z dálky je slyšet flašinet. Samo o sobě to jaksi patří k folklóru, z tradičního dřevěného flašinetu na čtyřech kolech se hrne jedna písnička za druhou, šlágry všeho druhu a roku narození včetně ohraných Tulipánů z Amsterodamu. Flašinetář se po chvíli zapřáhne do vozíku, odtáhne svůj instrument zas o pár metrů dál a obšťastňuje další nakupující stejně jako prodávající publikum neodbytným kňouravým zvukem, navíc doprovázeným rytmickým chřastěním měděné misky, kam mu kolemjdoucí házejí drobné mince. Každá prodavačka si oddychne, když flašinetář popojede zas ‘o dům dál’, vždyť je to za chvíli na rozbolení hlavy.

Jenže tentokrát jsou pohledy kolemjdoucích pobavenější, a také melodie je jakási jiná než obvykle, že by orientální? Lidé se poblíž flašinetáře zastavují, usmívají se poněkud potutelně a šťouchají do sebe. Jen postarší turecký pár, on v hnědavém mírně ošoupaném obleku s bílou košilí, ona neurčitých forem pod dlouhým tmavým kabátem až na paty a šátkem staženým hluboko do čela, vrtí svorně nevěřícně hlavou a ukazují si na neobvyklého flašinetáře.

Je to snědý muž v dlouhém kaftanu s koženými špičatými pantoflemi na nohou a vyšívanou čepičkou na hlavě. Zubí se na všechny strany a zpod vousů si rozverně prozpěvuje s sebou. Cinká a chrastí mincemi co může a doprovází arabskou hudbu linoucí se z flašinetu občas jakýmsi rozverným zavýsknutím. Že by to byl dokonale integrovaný dřívější gastarbeider? Jedná se snad o nový trend v multikulturním Amsterodamu? Budeme si od nynějška předávat zvyky a slavit v bratrském společenství třeba konec ramadánu?

Této iluzi se dá uvěřit jen do okamžiku, kdy se do popředí vynoří statný kameraman s obrovským aparátem na rameni a kolem něj pobíhající pomocník s mikrofonem. Arabská hudba zmlkne jako když utne a nám kolemstojícím to dojde. Žádná ultimní integrace národnostních menšin, a už vůbec ne nový symbol multikulti-společnosti, ale docela prozaické natáčení snad filmu, snad reklamního šotu. Na skutečnost si budeme muset ještě nějakou generaci počkat.