Co je Zlatá palma v Cannes, Zlatý medvěd v Berlíně a Lev v Benátkách, to je Zlaté tele v Holandsku. Není to ovšem cena mezinárodní, spíš malá, ale naše. I soška sama je taková národní. Dokonce se nevyznačuje tak bezmeznou ošklivostí, jaká je typická pro ceny různých festivalů a pro trofeje vůbec. Těm, kdo cenu vymysleli, se hodilo, že v biblické knize Exodus 32 je příběh o uctívaní zlatého telete, ale jinak je Zlaté tele prostě tele, jaké je vidět někdy na sytě zelených holandských loukách. Umělecky ztvárněné v bronzu se vztyčenou hlavou a s pevnýma nohama, za které se dá tu chvíli na podiu pořádně držet. Posléze je s největší pravděpodobností umístěno někam dozadu do skříně. Jinak je to ale symbol, jehož každoroční udělování hladiny kulturního života nijak zvlášť nerozvíří. Letos tomu bylo jinak, a to bylo způsobeno proslovem mladého herce, který dostal Zlaté tele za nejlepší mužský herecký výkon.

‘Jsem Holanďan, Marokánec a muslim!’ – prohlásil s hrdostí Nasrdin Dchar, sympatický herec marokánského původu, čímž nasadil tón děkovnému proslovu. Tento proslov totiž nesestával v prvé řadě z řádky jmen a díků na adresu zúčastněných kolegů a rodinného zázemí, přečtených z papírku. Ne, tento herec byl bez sebe radostí a sršelo z něj nejen až klukovsky upřímné nadšení, ale také potřeba říct, co mu zjevně leželo na srdci. Využil tedy přílezitosti. Polykal přitom hlavně slzy radosti a prvně se zmohl jen na párkrát ‘wauw’.

Nasrdin Dchar, narozený v Holandsku, se pasoval do role zástupce celé jedné vrstvy obyvatelstva a promluvil tedy na slavnostním večeru v Utrechtu jménem Marokánců. O tom, jak se musí překonávat, jak na něj působí poznámky vicepremiéra o strachu z přistěhovalců, jak negativní je všeobecné mínění právě o Holanďanech marokánského původu. Stal se těmi pár minutami, plnými emocí, hrdinou večera. Celý sál mu nadšeně tleskal a záběry jeho rodičů v sále - maminka v tradičním marokánskem brokátu a se šátkem - byly upřímně dojemné. Nádherná televize.

Snad nebylo člověka, ktery by mu tento úspěch byl nepřál. A proč taky? Marokánec, ktery něčeho dosáhl, s oslňující nakrátko ostříhanou přítelkyní a rodiči po boku. Spontánní, integrovaný, nehraně vděčný za ocenění. A ještě k tomu někdo s přesvědčením, že člověk má jít za svým cílem. S úmyslem inspirovat ty ostatní.

Twitter jel ten večer na plné obrátky a na YouTube byl projev shlédnut více než stopadesáttisíckrát. Sociální média toho byla zkrátka plná a na stránkách novin i na internetu se rozvinula debata, jestli frustrace části národa v emocemi nabitém proslovu jsou na místě. Jeden z předních deníků, De Volkskrant, si ‘dovolil’ v citaci proslovu navíc viditelně opravit gramatikálni chybu. Herec totiž v proslovu použil nesprávného členu pro slovo ‘tele’, a to hned několikrát. Desítky, stovky příspěvků pak pojednávaly o tom, jestli se někdo nejen nesprávným jazykovým členem, ale hlavně politicky orientovaným projevem nedegraduje právě v toho ‘přistěhovalce’, za jakého odmítá být označován. A jak už to v takových debatách - hlavně na internetu - bývá, poznenáhlu se vytratilo hlavní téma a bylo z toho spousta tlachání. V levicově orientovaných médiích převládalo nadšení, v debatách ‘obyčejného lidu’ často údiv nad tím vším pozdvižením. Kromě toho je pomalu už všem jasné, že veřejného distancování se marokánské menšiny od vykolejených marokánských mladíků se Holandsko jen tak nedočká.

Polarizace jak vyšitá

Faktem je, ze herec Nasrdin Dchar, mimochodem doposud žádná velká hvězda, dostal tedy cenu za herecký výkon, ale vlastním přičiněním se ocitl v roli barikádníka, bijícího se v prsa pro svou víru a původ a kritizujícího zvlášť některé členy pravicové vlády. Vlastně odsoudil svými pár větami nejen je, ale celý ten zapšklý národ Holanďanů, který se bojí cizinců, schvaluje názory protiislámsky orientovaného Wilderse a diskriminuje. Těm všem tedy ted ukázal, že on jako Marokánec něco umí. Ale taky svým proslovem smetl všechny Holanďany jakoby do jednoho pytle a bylo to zas ‘my proti nim’. Polarizace jak vyšitá.

Nasrdin Dchar, na jedné straně svým úspěchem poněkud nepříznačný pro část mladých Marokánců, potvrdil na druhé straně svým proslovem klišé o jejich myšlení. Podvědomě vytáhl zas na světlo známou písničku o tom, jak ublížení jsou ‘přistěhovalci’ a jak těžké to mají v Holandsku vyznavači islámu. A tím se v podtextu postavil za názor ztotožnující se s míněním levicové politicky korektní elity - jak vlastně žádné problémy s přistěhovaleckými menšinami neexistují, a nebo se s trochou dobré vůle vyřeší samy. Když se každý bude snažit tak jako on a půjde za svým cílem nebo snem. S tím posledním by se dalo souhlasit, ovšem ne každý ‘přistěhovalec’, stejně jako ne každý Holanďan, má nějaký vznosný cíl. Už vůbec ne každý mladý Marokánec může být úspěšným hercem, poslancem, rapperem, starostou, spisovatelem nebo třeba profi-fotbalistou (ačkoliv skutečně jeden nebo vice Marokánců jsou v každé této profesi zastoupeni). Kdyby tomu tak bylo, odpadla by určitě spousta reálných problémů a všem Holanďanům, včetně těch nerodilých, by se žilo líp.