Facebook, třiadvacetiletá holandská studentka medicíny: A co když si Maura vezmu? Bude po problému! Aspoň pro ty šumaře v Den Haagu…
Mauro je osmnáctiletý pohledný mladík z Angoly, který už devět let žije v Holandsku v pěstounské rodině. Všechny jeho žádosti o povolení trvalého pobytu mu byly i v minulosti zamítnuty a teď jej jako plnoletého čeká už jen vyhoštění. Angola, odkud pochází, je oficiálně zem bez akutního nebezpečí, takže ohrožení zivota mu nehrozí, aspoň tedy ne bezprostředně. Mauro si ovšem bude muset poradit se vším ostatním, co pro něj bude nezvyklé.
Že si Mauro bude muset zvykat, to je bez debaty. Tento mladý Afričan je tak integrovaný, že mu v Holandsku leckterý přistěhovalec i z druhé a pomalu třetí generace může jen závidět. Je tady vyučený, fandí národnímu týmu při fotbalu, stará se v pěstounské rodině o svého mladšího brášku. Má lehký místní přízvuk. Mluví prostě tak jak se mluví v provincii Limburg. Limburgské takzvané měkké ‘g’ (vyslov ‘ch’) se považuje za šarmantní a rozpozná se tím obyvatel jihu Holandska.Tento kraj platí ostatně za méně kalvinistickou, ze života se více radující část země, známou veselými masopustními karnevaly a výborným pivem. Jenže limburgské nebo nelimburgské ‘g’, Mauro je dospělý a tím spadá pod přísnějsí zákony pro povolení k trvalému pobytu.
Mauro byl hostem v debatních programech v televizi. Za Maura demonstrovaly školy ve městě, kde žije a fotbalové amatérské kluby v Limburgu držely celých pět minut ticha před nedělním zápasem. V Den Haagu se konala demonstrace za účasti veřejných osobností. Mauro napsal také otevřený dopis sněmovně poslanců. Ovšem jak se později ukázalo, byl to ghost-writer, který se tohoto úkolu ujal z popudu organizace Defense for Children, jež Maura zastupuje. Někomu se nějak nezdálo být pravděpodobné, že by vyučený kluk toto tak jako tak podezřele bezchybné žurnalistické a emocemi nabité dílo navíc korunoval větou: ‘..měli bychom si nasadit brýle skutečných hodnot..’, a tak to vyšlo na světlo.
V parlamentu se sněmovalo několik dní. Ne o zákonodárství, a nebo evropské hospodářské krizi, ale o tom, jestli Mauro můze zůstat. A Mauro seděl se svými holandskými pěstouny na veřejné tribuně poslanecké sněmovny, kde vyslechnul rozhodnutí, že nemá absolutně naději na udělení výjimky. Po tváři se mu při tom kutálely slzy jako hrachy. 
Toto rozhodnutí nestojí samo o sobě, tady přichází na řadu politika a dokonce otázka, jestli by kvůli Maurovi mohla třeba padnout vláda. Ale nepadne: opoziční levicové strany se vymluví, zas jednou je příležitost se do toho obout a dát vládnoucí pravicové koalici co proto. A křesťanští demokraté ve vládě se dušují a kličkují, donekonečna žvatlají o křesťanském soucitu a nakonec odhlasují vyhoštění. Jejich ministr pro imigraci se kroutí a hrozí se precedentu, kdyby udělil Maurovi výjimku. Až se přijde s ‘geniálním’ řešením a tím se celá záležitost zahraje do outu : Mauro dostane povolení k pobytu po dobu studií. Že Mauro jaksi nemá ‘buňky’ na studování a je rád, že se vyučil řemeslu, to je vedlejší. Předseda hokynářské CDA strany tomu dá korunu, když nabídne při jedné z televizních debat Maurovi lístek na fotbal jako útěchu. Na provinční fotbal, aby se dobře rozumělo. PSV proti Twente, tam nebude nabito…Aspoň na tribuně stadiónu bude v Holandsku pro Maura místo.
V Holandsku je kolem stovky, ale možná kolem tisícovky stejných případů jako je Mauro, nikdo to neví přesně. Jak by se takovému cirkusu dalo pro příště zabránit ? Zmobilizovat vdavekchtivé holandské dívky? To by tento problém asi nevyřešilo, ale možná by to přineslo trochu rovnováhu v etnickém složení přistěhovalců. Každoročně se totiž do Holandska přistěhuje svatbou s holandskými Marokánci a Turky kolem patnácti tisíc zpravidla nejen úplně nevzdělaných, ale navíc nezainteresovaných takzvaných importovaných nevěst (ale taky importovaných ženichů) ze zapadlých vesnic v marokánském pohoří Rif a nebo vnitrozemí Turecka. A těmto lidem je naprosto jedno, jestli se solidně naučí řeč. Vcelku mají málo zájmu zapojit se do společnosti. Hlavně když jsou tady.
