Bizarní jsou záběry ve večerním zpravodajství v televizi. S údivem a s úsměškem, který ti ovšem rychle zamrzne na tváři, sleduješ zpravodajství převzaté ze severokorejské televize o úmrtí jejich velkého vůdce. Uvědomuješ si, že nechybělo moc a bývali bychom skončili jako zem v podobné šaškárně. Osvícený Kim Jong-il, jak Sněhurka ve skleněné rakvi, je hystericky oplakáván. Staří i mladí v obraze deklamují u katafalku i na ulicich naučené věty ve vzlykavém staccatu a do toho občas teatrálně popotáhnou.

Skoro zároveň přijdou záběry z Prahy. Skoro všichni Češi mluví s holandským redaktorem víc než slušnou angličtinou. Jejich věty zní přesvědčivě, dojatě a upřímně. Muž středního věku na Pražském hradě marně hledá slova. Pak se trochu odmlčí a nakonec v pár větách řekne něco o svědomí národa. Cítíš jeho upřímnost. Máš pocit, že tvoje češství a češství tvých dětí je něco, na co člověk může být hrdý. Není tomu tak vždy - vzpomeneš si na extempore s ukradeným perem - ale v těchto dnech to platí dvojnásobně.

Ital Mario, přátelský soused, ti při setkání na ulici kondoluje, stejně jako jeden jediný kolega v práci. Holandská veřejnost má všeobecně o Česku bídné znalosti. Kdo však o Česku něco ví, spojuje jméno Václava Havla s padnutím železné opony. A vlastně je co říct, že se jeho úmrtí v holandských médiích věnovalo nyní tolik pozornosti, včetně celého přímého přenosu z pohřbu. Snad je to taky zásluhou bývalého holandského významného státníka, který se ještě za komunistického temna a dávno před revolucí zasadil o to, že Holandsko vzalo české disidenty takříkajíc na vědomí. Max van der Stoel byl jako Havel pro právo a spravedlnost a jako málokterý politik v těch dobách byl připraven si pro Havla pálit prsty. I později ve spojitosti s prestižní Erasmus cenou, udělenou Havlovi v roce 1986 a předanou za jeho nepřítomnosti, byly tahanice. Tehdejší holandský ministr zahraničních věcí považoval totiž celou záležitost za příliš ‘politicky delikátní’.

Když byl Václav Havel už jako president na státní návštěvě Holandska a zavítal taky do mausolea Jana Ámose Komenského v Naardenu, byl u toho hlavně regionální tisk. Pan Havel byl v Naardenu hlavně sám sebou, bez pompéznosti státníkům vlastní, usmíval se trochu rozpačitě na všechny strany jakoby překvapen vším tím pozdvižením.

K naardenské radnici přijel zrovna také svatební pár v Rolls Royce, a to pár chvil před tím, než v limuzínách dorazila oficiální delegace s českými hosty - jaké bylo překvapení svatebčanů, když u radnice viděli celé zástupy jim neznámých lidí. A většina jich navíc mluvila mezi s sebou pro Holanďana jakousi hatmatilkou! Nevěsta byla nádherná, ale pozornost hodiny čekajících novinářů víc přitáhly vlastnoručně na poslední chvíli vyrobené české vlaječky za čapkami holandsko-českých dětí.

Jen málokteří zde chápou, že Havel představuje pro Čechy více než bývalého presidenta. Že byl symbolem pravdy, svobody a naděje. Pravdy, která vyhrála. Vždyť když vyrůstáš v době, kdy snad nikdo nevěří, že by se režim v nejbližších desetiletích mohl zásadně změnit, reprezentuje Havel osobnost, která se držela vzpříma a bojovala za pravdu i v časech komunistické sibérie.

Pražský kamarád v ty dny prohlásí, že si nikdy nemyslel, že bude brečet pro politika. Taky ty brečíš tedy raději pro člověka a pro jeho přesvědčení. Ale možná taky nad ztracenými příležitostmi, nad tím, že věci se někdy jeví jinak, než ve skutečnosti jsou, a nebo nad koncem jedné epochy.